Bylo půl třetí ráno a v podkrovním pokoji se stále ještě svítilo. V pokoji to vypadalo jako po nějakém výbuchu papírové války. Papíry mezi nimi i sem tam nějaké náčrtky a popisky, ale jinak svitky popsané hustým pečlivým písmem ležely snad všude. Na zemi, na psacím stole, na prádelníku, prostě kam oko dohlédlo bylo bílo. Jen postel zela prázdnotou, tedy krom vypaseného kocoura s ocasem jako štětka na vymývání sklenic.
Ticho, které doteď pouze rušilo škrábání pera, náhle proťalo unavené vzdychnutí. To teď už 25-ti letá Hermiona dokončila svoji práci na přestavbu Dawsonovic sídla. Unaveně si promnula spánky a složila hlavu do dlaní a opřela se lokty o stůl.
„Herminko, kolikrát jsem ti říkala, že to s tou prací přeháníš!“ Ozval se mírně káravý ženský hlas Hermioně za zády.
„Molly. Ty jsi mě ale vyděsila...byla jsi jako myška. Ani jsem tě neslyšela vejít. Jsi tu už dlouho??“ zeptala se Hermiona rudovlasé postarší ženy.
„Natolik dlouho, abych si všimla, že už jsi přepracovaná a abys šla spát. Slíbila jsi mi, že do dne záchvatu budeš míň pracovat, aby to s tebou nezamávalo jako minule. Šetři se trochu, děvče moje...“ odpověděla již ustaraně Molly Weasleyová.
„Dobře, však už jdu spát, jen jsem si chtěla ještě trochu urovnat myšlenky.“ Odpověděla Hermiona, svlékla si župan a zamířila do postele.
„Jen jsem se chtěla zeptat…Gimmy už spí???“
„Gimmy??? Však ho znáš. Byl unavený a měl proč. Celý den lítal po zahradě.“ Usmála se starší žena,“ navečeřel se, přečetla jsem mu pohádku a usnul, jako když ho do vody hodí.“
„ Půjdu se na něj ještě podívat…Strašně mě uklidňuje pomyšlení, že tak klidně spinká. Asi to znáš, že??? Takový hřejivý pocit na srdci…“
Vstala Hermiona z rozestlané postele, navlékla si ještě vyhřátý župan a zmizela někde dole na schodech.
Molly si jen povzdechla. Unaveně se začala rozhlížet po pokoji. Stačilo jediné máchnutí hůlkou a všechny papíry se poskládali na úhlednou kupičku na stůl, kde mimo jiné stál rámeček se starší fotografií. Byli na ni tři osoby. Dva nác-tiletí chlapci a asi ve stejném věku i dívka-brunetka se střapatou hlavou. Jeden chlapec- černovlasý držel dívku okolo pasu, a ten druhý-zrzek stál vedle dívky a vesele mával do objektivu. Málokdo by dnes té mladičké dívce hledal Hermionu Grangerovou, matku Gimmiho Pottera, Ronalda Weasleyoho a Harryho Pottera.
Molly si smutně povzdychla a pohledem dál putovala po pokoji, který dřív patřil Ronovi. Pokoj měl stále oranžovou barvu, tu stejnou jakou si její syn před lety nechal vymalovat na zdi, jenže již podstatně vybledlou. Na stěnách pořád visely ty stejné plakáty toho stejného usměvavého a mávajícího týmu Kudlejských Kanonýrů. Ale co tu přibylo nově bylo kolem desítky fotek přišpendlených mezi plakáty. Na jedné z nich byli Harry s Ronem při partii Řachavého Petra. Na jiné Hermiona, když peskuje Rona za nějaký nejapný vtípek. A mnoho dalších, ale na všech byly tyntéž mladé tváře. Tytéž trojice. Jen jedna fotografie, tedy spíše novinový výstřižek, se od ostatních odlišoval. Nejen tím, že byl z novin, ale hlavně tím, že jeho nadpis hlásal HLEDÁ SE VYVOLENÝ! Na fotografii byl Harry s tím svým tichým nevyspytatelným úsměvem. Pod fotografií bylo i datum. 30.8.1997…
Bylo to přesně rok po bitvě a půl roku po napadení Weasleyovic rodiny, při kterém padl pan Weasley a Ginny. V bitvě tenkrát přišli o Charleyho a Rona, který chránil na život svou nejmilejší. Susan Bonesovou, která bohužel později v bitvě též padla. Chtěla zachránit Ronovo tělo.Bill s Fleur se tenkrát zachránili. Byli na svatební cestě. Fred s Georgem se poté upnuli na svůj kouzelnický obchod a na návštěvu ke své matce chodili už jen zřídka kdy. To byl taky jeden z důvodů, proč se nakonec nastěhovala Hermiona k Molly Weasleyové. Molly by dům těžko utáhla, ale hlavní důvod byl,že se neměl, kdo starat o Gierma, když Hermiona nestíhá v práci. A stejně ji dávno Gimmy říkal „babičko Molly“ Aspoň měla na stáří nějaké to rozptýlení, protože byl Gimmy stejně zvídavý a neposedný jako Harry, ale též stejně chápavý jako Hermiona. Často se mu povedlo něco nevídaného. Čarodějnické schopnosti se u něj projevily nečekaně už ve 4 letech. Tenkrát to bylo hodně nečekané. Najednou po pokoji začali létat jeho hračky a Giermo seděl uprostřed a nadšeně tleskal. Molly se nejdříve vyděsila, že je v domě někdo další, ale jakmile se ujistila, že v domě nikdo další není, pomalu ji začalo docházet, kdo za ty ve vzduchu tančící předměty může. J
Další, ale tentokrát závažnější důvod byl,že někdo musel dohlížet i na Hermionu. Každý měsíc ve stejný den měla neuvěřitelné záchvaty. Nikdo z léčitelů s přesností nedokázal určit z čeho, ale jisté bylo, že se při nich Hermioně zjevovaly ty nejhorší zážitky, a co bylo horší, tak nejen ty její vlastní. Často se jí stávalo,že v záchvatu přebrala na sebe i vzpomínky někoho, kdo byl v blízkosti. A to se pak ty záchvaty ještě zhoršovaly a prohlubovaly. Ze začátku trvaly i několik hodin v kuse, po nichž musela být Hermiona hospitalizovaná na několik dní u Munga.
Mezitím Hermiona seděla u Giermovi postýlky a tiše si pobrukovala nějakou ukolébavku. Giermo tiše oddechoval, sem tam se zavrtěl, ale jinak spal jako andílek. „Spi andílku spi…Zavři očka sví… Maminka tě bude hlídat… Až se vzbudíš, zase ti bude zpívat... Spi můj Andílku spi…“
„Hermiono. Jak to, že ještě nespíš? Víš kolik je hodin?? Zeptal se Harry jen v spacích trenkách rozespale, když našel Hermionu sedět v noční košil, jak si utírá jednu slzu za druhou před krbem v Nebelvírské věži a dívat se do pohasínajících uhlíků.
„Pojď už spát. Jestli chceš, tak můžeš jít spát k nám s Ronem. Seamus a Dean si na to už zvykli a Nevillovi to jistě vadit nebude.“ Usmál se Harry povzbudivě.
„Harry. Já nemůžu spát. Zase ty sny o konci. Já neumím nitrobranu, abych si před spaním uměla vyčistit hlavu. Já to nedokážu.“ Hermiona úplně vyčerpaně klesla na pohovku. Harry ji vzal něžně do náruče a odnesl ji do klukovské ložnice. Položil ji něžně na svoji postel a šel vzbudit Rona, aby si k nim šel lehnout.Obvykle ji kluci vzali mezi sebe, aby se cítila v bezpečí ale dnes Ron jen rozespale zaprotestoval, přetočil se na druhý bok a spal dál. Harry si povzdechnul a šel zpět za Hermionou, která mezi se mezi tím zachumlala do jeho peřin. Utírala si slzy, které se jí únavou draly samy do očí. Harry si znovu povzdechl a lehl si k Hermioně.“
Ron byl dneska unavenej. Spí jako nemluvně-usmál se- Musíš to dneska vydržet jen se mnou.“ Pohladil ji po vlasech a setřel ji poslední slzu, která se jí vydrala na povrch.Lehl si a začal broukat kdysi známou ukolébavku. Ani nevěděl, kde se ji naučil, ale jakoby ji znal celý svůj život. Netrvalo to ani 2 minuty a Hermiona klidně usnula. „Jak klidně usne, jakmile je někdo s ní. Ale já nejsem ten, kdo ji může udělat šťastnou. Herminko, kdyby si tušila, jak moc tě miluju.“ Harryho obličej se zkřivil do útrpné grimasy a se zaťatými pěstmi hleděl na dívku vedle sebe. Hermiona klidně spala dál. Ale jakmile se přetočila, namáčkla se na Harryho a objala jej a zašeptala:“ Taky tě miluju a ty to ani nevíš. Šťastná jsem už teď.“ Harryho ta slova neskonale vyděsila, jakoby mu četla z duše. Nemohl jinak. Políbil ji. Nejprve jen něžně, ale přemohlo jej vlastní srdce. Hermiona se v polospánku probudila a polibek opětovala. Harry vše nakonec něžně ukončil se slovy:“ Krásné sny, má lásko.“ Hermiona,ještě pořád se zavřenýma očima, jen přikývla a spala dál. Harry se usmál do tmy, kterou už pomalu začínaly protínat ranní červánky. Objal Hermionu kolem pasu a usnul. Se spánku se usmíval stejně jako dívka vedle něj.
Ráno se Hermiona probudila kupodivu z chlapecké ložnice jako první. Otevřela oči a leknutím se otočila na spáče, který ji objímal kolem pasu a ze spánku ji hladil po odhaleném stehně. Úlevou si oddychla.“ Díky Bohu, Harry. Kdyby tak tušil, co dělal...Asi se mu zdá o Ginny, kdyby tak tušil, že jsem někdo jiný!“ Pomyslela si s leknutím, ale pak se svůdně usmála.
-Ale no tak, holka, neříkej, že se ti ani trochu nelíbilo-popíchlo jí vlastní svědomí
„No tak dobře. Líbilo, ale nesmí to nikdo vidět! Ron by žárlil, Harry by měl problémy s Ginny, a potom ty pomluvy! Rychle pryč.“ Naposledy se podívala na sladce spícího Harryho a rychle ho políbila na čelo“ Miluju tě.“ šeptla a vyběhla s ložnice, tentokrát už zamířila do té své. Dokončit aspoň ještě na půl hodiny to, co ji tak moc chybělo. Spánek.
Harry se probudil stejně s Hermionou, vlastně to byla ona, kdo jej vzbudil.Jakmile se na něj prudce otočila, švihla ho nevědomky ohonem svých vlasů do očí.
Celou dobu cítil její pohled na sobě, když si jej prohlížela. Ale nedal na sobě nic znát. Tušil, že Hermiona, ve svém stavu, v jakém se před pár Hodinami nalézala, si bude asi těžko něco tak rychle vybavovat, ale to jak se s ním-jako spícím rozloučila- se mu rozlila radost po těle.
„Těš se Hermiono Grangerová. Ty budeš moje.“
„Herminko. Pojď už taky spát. Vem si příklad z Gimmiho, taky už spí. Pojď.“ Prosila ji šeptem Molly, která mezitím, co se Hermiona zabrala do broukání ukolébavky, neslyšně vkročila do dětského, dříve Ginnina, pokoje.
„Molly budu spát dnes u Gimmiho. Jsem unavená a nemám už síly dojít nahorů k sobě…stejně…Když on je tak sladký, když spinká. Hodně mi připomíná Harryho.“ Řekla smutně Hermiona. Vzala si deku a šla si lehnout do křesla, kde spávala snad častěji než ve vlastní posteli. Molly se ustaraně, ale mateřsky na ni podívala.
„Jednou si odrovnáš záda, když tady spíš tak zkrouceně.“ Připomněla jí Molly
„ A v kolik tě mám ráno vzbudit, abys to k Dawsonovým stihla?“ Zeptala se ještě a zhasla malou lampičku u Gimmyho postele.
Hermiona už jen polospánku vzdychla „na půl 10tam mám být!“ a usnula.
Molly tiše zavřela dveře a vydala se zhasnou do Hermioniny ložnice. Přešla k psacímu stolu a zhasla. Jen kocour zavrněl a byl klid.
Žádné komentáře:
Okomentovat