4.kapitola Galeon a léčení
„Hermiono. Co se děje. Kam běžíš. Počkej.“ Křičel Harry, ale Hermiona, jako by jej ani neslyšela. Běžela chodbou dál. Ani se neohlédla. Harry si vzdychl a pustil se za ní. Vyběhl až na školní pozemky nad kterými se rychle smrákalo. Ve vzduchu byla cítit přicházející bouřka.Koutkem oka zahlédl záblesk Hermionina ohonu, jak zahýbá někam za skleníky. Harry se tedy rozběhl tím směrem. Jakmile zaběhl za roh, za kterým mu Hermiona zmizela Uviděl ji sedět v jednom rohu a plakala.
Rozběhl se k n., Jakmile zaslechla jeho dupot, vzhlédla a urychleně si začala stírat slzy..
„Hermiono, zlatíčko, co se děje. Ublížil ti někdo.“ Zastavil se na krok od ní a díval se jí do očí.Nabídl ji ruku a Hermiona vstala.
„Harry. Já…Víš.. Já ..já ztrácím víru, že to přežijeme…A k tomu ještě ty sny, je toho tak moc. Naděje nám pohasíná a já se tolik bojím, že vás ztratím Tebe, Rona, Ginny. Vás všechny. I o Malfoye se bojím. Není tak špatný. Mám o vás tak hrozný strach..Hlavně o tebe.“ Hermiona se znovu rozplakala. Harry vzal její tvář do dlaní a palcem ji setřel slzu, která ji stékala po tváři.
„Já tě jen tak neopustím. Naděje nikdy neumírá, Hermiono. Ta ne. Já věřím, že je moc, která to vše přemůže. To zlo kolem nás. Ani Voldemort neví, jak tu moc přemoci. Ta síla je v nás, Hermiono. Je to láska. Tady.“ Vzal ji za ruku a přiložil si ji na srdce, tam kde mu bylo srdce.
„Harry. Jsem ráda, že mi to říkáš, ale tohle,tohle co děláš. To je špatné! Co Ginny??“ Zeptala se Hermiona zmateně, když uviděla v jeho očích neskonalou lásku. Vyděsilo ji to. Už dlouho v sobě dusila stejný cit. Stejný, jako ten o němž Harry teď mluví.
„Ginny? Pche. TA? Ta se beze mě obchází už asi půl roku. Našla si náhradu a ani se mi to neobtěžovala říct. Ale já jí to nezazlívám. Dlouho je to, co jsme k sobě měli hodně blízko… Poslední dobou jsme spíš jako sousedi z jednoho domu, tedy než jako milenci či něco takového..“ Odvětil hořce Harry.
„To je mi líto Harry. Já to nevěděla. Mrzí mě to. Můžu ti nějak pomoct?“ Hermiona nadzvedla Harryho skloněnou hlavu, aby se mu mohla podívat pořádně do očí.
Harry nahodil hráčský úšklebek. „Popravdě?? Ano mohla.“ V tu ránu ji vzal za pas a začal ji líbat. Hermiona se v prvním šoku ani nezmohla na to, aby se odtrhla, ale popravdě ji to ani nevadilo. Zanedlouho odpovídala Harrymu na jeho žhavý polibek stejnou měrou. Obtočila mu ruce kolem krku a Harry po tomto zjištění ještě polibek prohloubil. Nevěděli jak dlouho se líbali, ani neslyšeli, že přímo nad nimi zahřmělo a spustil se prudký déšť.
Najednou Harry přerušil polibek. „Myslím, že už je mi mnohem líp. A tobě??“ Usmál se Harry, ale Hermionu stále nespouštěl z objetí. Spíše naopak. Ještě víc si ji k sobě přivinul, i když už byli oba dva promočení ani jedem neměli touhu jít se schovat. Hermiona chtěla něco odpovědět, ale Harry ji začal líbat na krku a na dekoltu. Sem tam jemně stiskl zuby její hořící kůži. Hermiona se jen těžko ovládala. Příval vzrušení ji doháněl pomalu k šílenství.
„Harry…ach Harry. Počkej chvíli…ne počkej“ Vydechla Hermiona a snažila se srovnat svoje rozbouřené nitro.
„Harry. Chci jen říct, že tady ne.“ Harry se na ta slova bláznivě rozesmál a s ďábelským leskem v očích odpověděl.
„Ne miláčku. Právě tady.“ A začal se věnovat své rozdělané práci. V tu chvíli se Hermiona zapomněla ovládat. Vjela rukou Harrymu pod košili a začala prsty objíždět po Harryho břišních svalech. Harry se nedal dlouho pobízet. Zanedlouho oba leželi v mokré půdě úplně nazí. Harry se podíval na Hermionu s nevyřčenou otázkou v očích, které byly až po okraj naplněny touhou. Hermiona se na něj podívala se stejným leskem v očích a jen němě přikývla. Jejich rty se spojily v srdcervoucím polibku, který je donesl až k nebeským branám.
„Hermiono…? Mio…?? Posloucháš mě?? Něco ti říkám a ty se jen usmíváš a zíráš do blba. Stalo se něco??“ Zeptal se starostlivě Draco. Hermiona se jen usmála. Draco se už dobrou chvíli snažil z Hermiony dostat jakou si dá zmrzlinu. Molly ani Giermo to nekomentovali. Hermiona se občas zamyslela a nikdo ji jen tak rychle z říše snů nemohl dostat.
„Ne. Právě naopak. Jen jsem si vzpomněla na jednu ze svých nejšťastnějších vzpomínek.“ Usmála se Hermiona.
„Ale copak, copak?? Vyzvídal Draco.
„Jen jsem si na něco vzpomněla.“ Odvětila Hermiona a něžně se usmála a políbila Gierma na tvář, protože se jí právě pověsil kolem krku a dožadoval se své poctivé dávky pozornosti.
„Hermiono, myslíš že to dneska zvládnete sami?? Chtěla jsem se ještě zastavit na hřbitově.“ Zeptala se znenadání Molly.
„A nechceš abychom šli s tebou?“ Zeptala se Hermiona a posadila si Gimmyho na klín.
„Ne děkuji. Jsou věci, které musím udělat sama.“ Povzdychla si smutně.
„Ach… dobře, není problém…mám ti něco uvařit k jídlu???“ Zeptala se Hermiona, ale Mollyn odmítavý pohled ji odpověděl na vše. Vzpomínka na milující matky, na svého manžela a děti, které musela pohřbít, byla ještě stále bolestivá. I po těch letech.
„Takže dneska je to jen na nás Gimmy. Jak se ti to líbí??“ Zeptala se Hermiona kloučka na svém klíně.
„Super. Můžu dneska spát s tebou mami?“ Zeptal se a udělal psí pohled, který Hermiona viděla pouze u jedné osoby. Jeho otce.
„Samozřejmě , zlatíčko.“ Dala Hermiona další pusu na tvář Gimmymu, který tu péči přijímal velmi vřele.
„Ty mu všechno povolíš! Co z mého kmotřence jednou bude??“ Zeptal s hraným zděšením Draco
„Gimmy. Prosím zajdi mamince pro jednu nízkotučnou. Zelené jablko. Jako obvykle, ano?“ Usmála se na Gierma a dala poslala jej k Fortescuovi.
„Já chci dát svému dítěti lásku. Hodně lásky a nebojím se o to, co z něj vyroste. On sám má svoji hlavu, však se neboj.“ Vypjala se hrdě Hermiona.
„Jsem na tebe pyšná, Hermiono. Ani nevíš, jak jsem hrdá, že tě můžu nazývat svou dcerou. A neboj se o Giermo, je to dobrý kluk.“
„Já vím, že je, ale někteří-hodila vyčítavý pohled, v kterém se tak dobře vycvičila na Ronovi, směrem na Draca, o tom pochybují.“
„Ale no tak, Mionko. Víš, že tě musím občas popíchnout, jinak bys nám uschla!“
„Dobře, ale NEŘÍKEJ MI MIONKO!“ zavrčela Hermiona skrz zuby.
„Tak Gimmy. Už pozítří půjdeš do kouzelnické školy, jak se těšíš???“ Ptala se Hermiona u večeře.
„Moc mami. Hlavně se těším na Emilly Lupinovou. Těším se, jaké přeměny se přes léto naučila, no když je ten no..no..polymág, že?... Mami?“ Giermo vzhlédl od večeře a podíval se na Hermionu. Ta stála jako solný sloup a hleděla nad krb, kde v rámečku byl vystaven zlatý Galeon, Gimmy se mnohokrát maminky ptal, proč si ho tak považuje, ale Hermiona mu vždy jen odpověděla Pro štěstí.Galeon modře zazářil a zase se vrátil do původní podoby.V tu chvíli se jakoby probudila zleknutí a běžela k rámečku..Vzala jej a mrštila jím o zem až se sklo roztříštilo. Vyjmula z rozbitého skla Galon a začala si ho prohlížet. Najednou prudce vzhlédla a v jejím pohledu bylo vidět směsici zděšení a smutku.
„To přece není možné. Po 8letech?? Tak najednou? Předtím se neozve. Něco se muselo stát. Jen to ne..to NE!“ mumlala si pro sebe, když přecházela po pokoji, ale poslední slovo téměř vykřikla. poslední slovo vykřikla. Splašeně se hnala k Gimmymu. Poklekla u něj. S naprostou vážností v hlase mu sdělila
„Gimmy. Zlatíčko. Maminka musí hned zjistit, co se stalo. Nikomu nic neříkej. Budu hned zpátky. Ano?? Vydržíš tu chvilku bez maminky??“ Giermo z toho všeho byl pěkně vylekaný. Takhle splašeně se jeho maminka nikdy nechovala. Velké zelené oči se na ní vyděšeně dívaly, ale nakonec pomalu a vážně přikývl.. „Hodný chlapec“ Přikývla. Vyběhla schody do svého pokoje. Vrhla se pod postel a ze starého školního kufru vytáhla Harryho neviditelný plášť.Seběhla schody do kuchyně a zastavila se znovu před Giermem.
„.Maminka bude hned zpět. Jen, co dojíš večeři, ano?? Pusu…Ahoj“ vyrazila před dům a s prásknutím byla pryč.
Hermiona se s prásknutím objevila na Gimmauldově náměstí. Nikde nikdo. Tiše a rychle si oblékla neviditelný plášť a vydala se povědomým směrem. Zastavila se mezi domy číslo
Hermiona si v duchu přehrála známou adresu. Grimmauldovo náměstí 12. sídlo bývalého fénixova řádu. Najednou se mezi domy
„Staniž se, co se má stát. Smrt nás od sebe neodtrhne.“ A poklepala na kliku od dveří. Klika červeně zazářila a dveře se otevřely. Hermiona pomalu vkročila dovnitř. S připravenou hůlkou rychle prošla kuchyní i obývacím pokojem, když tu najednou uslyšela někde z horních pokojů tiché zasténání. Potichu jako myška se vydala nahoru. Dlouho v tomto domě nebyla.vyšla do prvního patra. V prvním ani v druhém pokoji nikdo nebyl. „Zbývá už jen koupelna a malý pokojík až úplně vzadu.“Řekla si. Došla ke dveřím koupelny, odkud se začal linout zvuk tekoucí vody..Kopnutím dveře otevřela. Zevnitř se ozvala rána a bolestivé zaúpění.
„Sakra Hermiono. Vždyť víš, že by tu nikdo jiný nebyl, tak proč sis neušetřila ten vpád na mě?“ Sbíral se Harry ze zrcadla, na které ho odmrštilo prudké kopnutí do dveří, o které se asi předtím opíral, hledě na krvavé skvrny, které tam zanechal. Mimo Harryho bylo v koupelničce ještě plno lahviček s různobarevnými lektvary.
„Harry. Proboha. Cos to se sebou dělal??“ Zděsila se Hermiona. V šoku se zapomněla zlobit, za
to, jak mile ji přivítal. Harry měl všude po těle krvavé šrámy. Některé, jak se zdálo, byly už i starší, ale z některých dosud ještě proudily potůčky krve. Harry vypadal jako by se z někým pořádně popral. Ruka mu visela ochabl vedle těla. Podle podivných vyboulenin na hrudníku (byl do půl těla nahý) měl i pár zlomených žeber. Celkově, jak si stačila Hermiona přes ta zranění všimnout, hodně se změnil. Nevěděla, jestli to bylo tím, že měl pásku přes levé oko, nebo tím, že si nechal narůst vlasy po lopatky, a nebo tím, že jednak vyrostl, byl teď o hlavu vyšší než Hermiona, která měla úctyhodných 175cm, nebo tím, že vyspěl v dospělého muže. Ale co nejvíc Hermionu zarazilo bylo, že měl na pravém rameni symbol noveho života. Egyptského scarabea. Harry se uchechtl.
„Budeš si mě dlouho prohlížet jako svatý obrázek nebo mi pomůžeš?? Tu ruku si nenarovnám sám. Sice dokážu kouzlit i levačkou, ale do ozdravných kouzel bych se s ní raději nepokoušel….“ Nestačil doříct Harry, když mu hermiona na štvaně skočila do řeči.
„To sis mě prostě jen zavolal jako výpomoc? Sedm let o tobě ani zmínka a ty si mě zavoláš na pomoc jako služku“ Urazila se a chtěla odejít, ale Harry ji chytil za loket. Otočil ji čelem k sobě a prudce ji políbil.
„Ne lásko. Chtěl jsem vědět. Jestli si zadaná, protože je čas abych si tě konečně vzal, a jak vidím, tak zadaná nejsi.“ Culil se sebevědomě Harry. Hermiona ochromená tím sledem věcí se zapomněla bránit.
„Jak si to poznal? To je na mně tak vidět, že jsem stará panna?“Nestačila se zarazit Hermiona, a tak si zakryla zděšeně ústa dlaní a prudce zčervenala
„Drahá, -usmál se Harry nebezpečným úsměvem, nad Hermioniným rumněncem- Tak, co já si pamatuju, stará panna rozhodně nejsi, sám jsem se o tom přesvědčil. Ne, poznal jsem to podle toho, jak si mě políbila a taky podle toho, že nemáš na levém prsteníčku žádný prstýnek.“ Řekl Harry a začal si otírat nově vzniklé potůčky krve a sem tam syknul bolestí, jak si pohnul se zlomenou rukou.
„Tak a teď, když jsme se tak bouřlivě přivítali, byla by jsi tak neskonale laskavá a ustoupila o kousek, abychom mohli začít narovnávat tu paži. Jo a uveď na sebe Sevelissimo. Lenny, minule málem přišel o sluch, tak ti to preventivně říkám dopředu. Prý dokážu hrozně řvát.“ Hermiona se jen na něj vyděšeně podívala, ale kývla.
„Tak na tři, ano??Sevelissimo“ Hermiona Vzala jeho paži a připravila se. Harry bolestivě křivil tvář. Hermiona kývla …jedna ..kývla podruhé..dva. Třetího kývnutí hlavou se Harry nedočkal. Místo toho zařval bolestí. Vyhrkly mu i slzy. Oddechoval jako raněné zvíře a podíval se na Hermionu a mávl hůlkou.
„Proč si mi tedy říkala na tři, když jsi to sfoukla na podruhé??“ Vrčel Harry a lil do sebe obsah tří lahviček za ráz.
„Aby ses nemusel stresovat dlouho. -Usmála se škodolibě -Harry. Víš, že lektvary se nemají míchat s Alkoholem!“ Řekla Hermiona svým, typickým svatouškovským hlasem (který, jak si náhle uvědomila, nepoužila od doby, co s Harrym začala chodit), když si všimla, že 2 lahvičky ze tří mají jantarově žlutou barvu.
„Hermionko. Možná to nevíš, ale některé lektvary se s obsahem alkoholu v tom správném poměru znásobují svůj účinek. To se ve školních knížkách nedovíš“.Usmál se Harry, ale Hermiona v jeho hlase cítila i podivný osten zármutku. Nekomentovala to, a začala opisovat před Harryho žebry podivné obrazce.
„Žebra už jsou pořádku. Ještě nějaká přání?“
„Byla bys tak laskavá a pomohla mi odepnout pásek??. Sice zanedlouho, počítám tak do pěti minut, už bude ta ruka po tom Kostirostu v pořádku, ale myslím že mám natrhlý sval na levém stehně. Poznám to jedině jestli tam není modřina. Musel bych si na tu trhlinu vzít ještě jeden lektvar, před tady těmi čtyřmi.“Mávl za sebe na zmiňovanou čtveřici zářivých lektvarů. Hermiona si povzdechla a začala se potýkat s páskem u kalhot. „Teda praxi, jak vidím, jsi neztratila!“ Nezapomněl si rýpnout Harry,když byl pásek v mžiku odepnutý. V tu ránu kalhoty proklatě nízko k pasu. Hermiona v tu chvíli už žhnula jak v jednom ohni.
„No a co, Tak nenosím spodky, no! Tak se otoč a já si dám kolem pasu ručník, ty stydlivko!“ Smál se Harry na Hermionin ruměnec ve tváři. Hermiona se jako na povel otočila a Harry hned na to zahuhlal, že už se může otočit. Před Hermionou stál Harry Potter s ručníkem kolem pasu, ale jinak jak ho Pán Bůh stvořil. Harry ukázal Hermioně na příslušné lahvičky a Hermiona mu začala čistit rány. Mezi tím měla možnost si pořádně zblízka prohlédnout Harryho břišní svalstvo a hrudník. Po těle měl mnoho jizev a jizviček. Sem tam nějaká vypadal jako po říznutí nožem, sem tam jako po nějaké kletbě. Harrymu se mezitím už stoprocentně vyléčila pravá ruka, takže se začal starat o doopravdy natrhlý sval na stehně. Hermiona už skončila a už ji čekal jen vyčistit řeznou, ale nepříliž hlubokou ránu na zádech. Jakmile se k ní Harry otočil zády Hermiona zůstala oněměle stát. Harry měl po celých zádech vytetované jakési podivné zvíře. Hermiona začala bříškem ukazováčku přejíždět přes tetování. Bylo to nějaké zvíře. Mělo zlatohnědou barvu, místy skoro až do bronzova. Harry se pod jejím dotykem nahrbil a jakoby začal je¨mně příst jako opravdová kočka.
„Maguár?? Proč zrovna Maguár??“ Zeptala se Hermiona po chvíli.
„Až mi vyléčíš ty záda, tak bude spousta času, abych ti to povyprávěl.“
„Čas?? Jejda…Kolik je hodin?? Giermo zůstal doma sám. Jejda. Musím za ním. Nikdy jsem ho takhle doma nenechala samotného. Je ještě malý!“ Na ta slova mu vychrstla zbytek lektvarů na ránu a vyběhla z koupelny.
Harry bolestně zaskučel, jak ho rána pálila, ale rozběhnul se za ní. Zastavil ji s tvrdým pohledem ve tváři.
„Takže tys nesplnila svůj slib???“ Stěží v sobě držel vztek z náhlého překvapení.
„Ne Harry. Vždy jsem na tebe čekala. Giermo… ach." Bolestně si vydechla a se hnula hlavu. Znovu se nadechla a podívala se do jeho blesky metajících vztekem ztmavlých zelených očí.
„GIMMY JE TVŮJ SYN!“ prohlásila vážně bez mrknutí oka. Na to se mu vytrhla. Vyběhla ven přímo před dům a přemístila se Harrymu neznámo kam.
Žádné komentáře:
Okomentovat